Strýc truhlář přihobloval dva staleté duby a z mladých stromků, vyztužených ocelí, zhotovil hůlky. Pouze lyžařské boty jsem těžko sháněl. Číslo 64 nebylo ten rok nějak k mání. Ale opět mi pomohl strýc, upravil mi dřeváky do řemení, takže v pondělí ráno jsem byl na nádraží kompletně vybaven. Ohlásil jsem se profesorovi a optal se, kam že si mohu uložit dvoukolák s potravinami. Učitel zrudl a vzal mě do restaurace, kde se mě snažil opít starorežnou. Když mu došly peníze, plačky prosil, abych zůstal doma. Řekl jsem, že chci jet a na zdravém vzduchu zesílit. Tělocvikář volal, že jako Golem patřím do muzea rarit, a ne na zájezd. Nato mi přikázal, že se tedy musím starat sám o sebe a chodit nejméně 30 metrů za výpravou. Pak sáhl do peněz, vybraných od žáků na cestu, proklel mě a opil se sám.

Zajel jsem s dvoukolákem na perón. Výpravčí se mě snažil vytlačit kusem kolejnice z nádraží, ale odfoukl jsem ho. Nastal čas odjezdu. Seděl jsem sám v přeplněném kupé. Lokomotiva zabrala, ale vlak se ani nepohnul. "Máme málo páry," šeptal kdosi. "To dělá ten tlusťoch," mumlali jiní a ukazovali prstem na mé kupé. "Nezdržujte nás, sádlo," řekla jedna paní, "pospícháme." Ani jsem se nehnul. Byl jsem na podobné urážky zvyklý. Jednou, když jsme jeli s rodiči na výlet parníkem a skončili jsme na dně u Palackého mostu místo ve Štěchovicích, snažili se výletníci také svalit vinu na mne a spílali mi nejhoršími jmény. Náhle se vlak dal do pohybu a jeli jsme. Ne nejrychleji, ale pohyb to byl. Tři lokomotivy pracovaly ze všech sil a brzy jsme byli ve Špindlu. Tam bylo krásně. Jenom mě překvapilo, že sníh podkluzoval. Byl jsem tak často na zemi, že se ani nevyplatilo vstávat. Než přijel jeřáb, byl čas k obědu. Ale přeci jsem se na horách vyznamenal. Při výletu po hřebenech, na němž jsem jen s námahou udržoval tempo spolužáků a vlekl 30 metrů za nimi svá dubiska, která měnila stezku v solidní kaňon, se nad námi náhle uvolnila mohutná vrstva sněhu. "Je konec," volal tělocvikář, "tlusťoch utrhl lavinu!" To mě urazilo. Zapřel jsem dřeváky o pařez a nastavil katastrofě záda. Ucítil jsem šimravý náraz. Za chvíli jsem otevřel oči. Spolužáci stáli seskupeni kolem mne a učitel mi líbal ruce: "Držíš lavinu, hochu!" "Vím," řekl jsem, "a budu ji držet až do jara, abych vás zachránil. Omluvte mě ve škole a přivezte mi dvoukolák s jídlem."

V dubnu lavina konečně roztála. S omluvenkou od Horské služby jsem se vrátil do školy. Pan ředitel s učitelským sborem utvořili půlkruh a téměř mě objali. Nato vystoupil předseda třídy Kamarýt a oznámil mi, že za můj čin mě pionýři berou mezi sebe. Postavili lešení a uvázali mi šátek, spíchnutý ze dvou prostěradel. Nejdojemnější chvíle nastala však tehdy, když do místnosti vstoupil tělocvikář. Přikročil ke mně, zamáčkl slzu a zlomeným hlasem šeptl: "Pojd si se mnou zacvičit, hubeňoure!"

Po prázdninách, právě když jsme si chystali nůše na biologii a šplhoun Brumlík se vytasil s novým srpem, vešel do třídy místo školníka zcela nový pedagog a řekl: "Jsem doktor Zelí a vy jste moji žáci. Opakujte po mně." Doktor Zelí byl možná určený pán, ale kázeň ve třídě neudržel. Co chvíli se ozývaly výkřiky: "Pozor, Zelí, zajíc! Nazdar, košťále!" aj. Vrchol drzosti si dovolil repetent Pelnář, který v sobotu pozval pana doktora na nedělní oběd řka, ža mají vepřovou s knedlíkem a maminka marně shání přílohu. Zelí smutně pokýval hlavou: "Pochopil jsem tvůj špatný vtip, chlapče. V neděli budete na výletě a já bych jako hlupák klepal na dveře. Jsem chytřejší než si myslíš." Při jedné hodině biologie jsme tak hlučeli, že vtrhl do třídy ředitel a pravil ironicky: "Pardon, doktore, nevěděl jsem, že přednášíte. Zdálo se mi, jako by se tu válcoval plech." Tehdy poprvé se Zelí rozzuřil: "Vy nehodní chlapci," zašeptal, "za trest vám dnes neprozradím nic nového o ježkovi."

Nezapomenutelným zážitkem školního života byla pak návštěva zoologické zahrady. Již týden před stanoveným datem výpravy sršel Zelí vtipem a dobrou náladou. "To uvidíte, co je na světě zvířat," holedbal se," a každé jiné! Jen o jedno vás prosím, děti moje takřka vlastní. Nekrmte zvěře!" Všichni jsme to svorně slíbili. Jenom Pelnář povstal a řekl pevným hlasem: "Já budu krmit hrocha. Líbí se mi, že je špinavej!" "O tebe strach nemám, Pelnáři," zasmál se Zelí, "ty jsi lakomý. Jak tě znám, od tebe zvěř skývu neuvidí." Pelnář si sedl a huhňal výhružku: "Uvidíme, hlávko!"

V pondělí ráno jsme se sešli na nádraží v 7.00. Pelnář přišel v 7.05, neboť vláčel za pomoci svého děda velký tlumok laskomin pro hrocha. V 7.15 odjel vlak bez nás a v 7.32 přiběhl uřícený profesor Zelí:"Promiňte, chlapci, ale nemohl jsem najít nádraží," omlouval se pokorně, ale hned na to vykřikl: "Pelnáři, okamžitě nech to žrádlo pro hrocha doma!" Repetent drze tvrdil, že veze chudé neduživé tetě do Prahy výslužku, což mu děda bázlivě potvrzoval. Zelí se upokojil. Pak přiložil ucho na koleje a pravil: "V 9.48 jede další vlak." A skutečně. Přesně 9.48 stál vlak před námi. Sice nákladní, ale stál. Cesta na uhlí ubíhala klidně až na to, že Zelí občas vypadl z vagónu, když si prohlížel krajinu. Konečně jsme stanuli před zoologickou zahradou. "Prosím o slevu," žádal profesor. "Nedělejte nám ze ZOO holubník, pane mistr," obořil se vrátný, "horničtí učni jsou hlášení až na čtvrtek!" Učitel zrudl: "Jsem doktor Zelí a toto je jedenáctiletka z Pyšel. A chci slevu!" "Já tvrdím, že z vás padá mour a umažete nám zvěř," trval na svém vrátný, "proto zaplatíte plnou cenu." Profesor odvedl vrátného stranou. "Nechci slevu zadarmo," pravil vychytrale a položil na stůl stokorunu. Vtrhli jsme do zahrady. Právě když učitel hledal cestu ke lvům, spatřili jsme dva prchající zřízence a zaslechli křik: "Zachraň se kdo můžeš, hroch se utrhl!" V tu ránu byl Zelí na stromě. "Vím, co hroch dovede, všichni, do lavic končím exkurzi!" Hledali jsme úkryty, kde se dalo. Většina nalezla útočiště v pavilónu opic. Chlotečka Petr, syn krotitele, se schoval u tygra a strkal mu ve strachu před hrochem hlavu do tlamy. Nutno dodat, že otec nebožtíkův znal tento trik zřejmě lépe. Milovský Alois, tlouštík třídy, který k opicím nedofuněl, se ukryl u krajty. " Pane profesore," volal, "to je zajímavé, jak je ta užovka přítulná. Jak mě přátelsky obtáčí!" "Nadechni se, Milovský volal Zelí zoufale, "to je krajta!" Pak zavřel oči a šeptal: "Vidíš, blbe, kdyby ses byl učil. Hady jsme měli předminule..."

Náhle jsme si všimli, že jediný, kdo se neukryl, byl Pelnář. Stál na cestičce, pak přiložil ucho k zemi a volal: "V 17.05 je tu hroch!" "Až v 05?" divil se Zelí," to mohu ještě seskočit a rozplést Milovského." Sotva se však učitel dotkl země, byl tu hroch. O pár vteřin později už pedagoga vozil po zahradě. "To byl špatný vtip, Pelnáři," volal doktor Zelí, "připrav si žákovskou knížku." Po dvaceti minutách dostihů však přestal Zelí zřejmě vnímat. Zakousl se hrochovi do kůže a již dávno neřídil směr. Pelnář se zajíkal smíchy. Nato otevřel vak hrochových pochoutek. Tlustokožec zavětřil a zaryl hlavu do pytle. Zelí se sesul k zemi a vleže Pelnářovi děkoval. Po chvíli přežraný hroch zjihl jako dítě a dokonce před Zelím panáčkoval. Pak se nechal klidně dovést do svého bazénu.

Pelnář dostal od vedení ZOO za odměnu náramkové hodinky a od té doby je s učitelem jedna ruka. Zelí chodí k Pelnářům na obědy a reperent má nad postelí list ze žákovské knížky s pochvalou: "K záchraně profesora před zlým buvolem neváhal obětovat výslužku pro chudou nemocnou tetu."

Proto jsem se zaradoval, když týden před mými narozeninami rozrazil opilý nevlastní otec dveře do mého pokoje a zasténal: "Co chceš jako dárek od otčíma, Vašíku, abyste mě zase s mámou nepomlouvali, že všechny peníze prohraju v kartách s hrobníkem?" Ani v této dojemné chvíli jsem neztratil orientaci a tvrdě zasmečoval: "Chci klobouk, otčíme, všem chlapcům z naší třídy už hlavy zdobí." Otčím se zarazil. Bylo vidět, že počítal s nějakou drobností a volbu dárku nabídl jen v opilecké pýše. Snažil se získat čas: "Opravdu všichni mají ve třídě klobouky?" "Všichni až na Aleše Jarého, který trpí teplotami tak vysokými, že vždy nový klobouk propálí." "Změř se!" poručil otčím. Měl jsem 36,5. Pěstoun zklamaně protáhl tvář. "Kolik stojí taková rádiovka?" otázal se po chvíli. "Chci klobouk," poopravil jsem jej. "Tak tedy kolik stojí ten tvůj klobouk? Sázím, že pětka to spraví a parády bude habaděj." "Nejlevnější plstěný s modrou stuhou pořídíš za sedmdesát pět korun." Otec se chytil stolu: "Svůj týdenní výdělek mám vložit na tvoji hlavu?" "Máš přeci týdně přes tři sta, nevlastní tatíku," podivil jsem se. "To mám, ale víš co dneska stojí rum?" "Já si o klobouk neříkal, " šeptl jsem vzlykaje. "No dobře, netvrdím, že ho nekoupím. Jenom se mi zdá dražší než alkohol, který jistě nehřeje o nic méně." "Ale děvčata jak se za mnou budou otáčet, až klobouk nasadím." "Klobouk, klobouk," bručel otčím, "kdybys měl na hlavě džber dehtu, otočí se i chlap. Asi z koupi sejde. Máš dost vlasů. Ještě by ti slezly."

Vtom se otevřely dveře a vstoupila maminka. "Ze hraješ karty, Arnošte," pravila k otčímovi, "to jsem spolkla, ale aby se u řezníka chlubil hrobník, že mu dáváš za každou hru dvacet korun diškrece, to nesnesu. Copak vlastně koupíš Vašíkovi k narozeninám?" "Klobouk přeci, právě se zde domlouváme." Maminka roztála: "Jsi hodný, Arnošte. Chceš k večeři svoji pochoutku?" "Opravdu budou brambory s rumem?" rozzářil se otčím. "To bych mohl pozvat i hrobníka." "Toho? Nikdy!" rozhodla matka. "Brambory vždycky nechá a cpe se jen omáčkou."

Druhý den, jakmile se otec vrátil z muzea, kde měl dobře placené místo neandrtálce, vydali jsme se do města pro klobouk. Cestou jsem vyprávěl o nových modelech za osmdesát pět korun, ale v krámu převzal iniciativu pěstoun. "Chceme klobouk," poručil, "ať sluší a moc nestojí." Při pohledu na mne se prodavači rozklepaly nohy. "Nesmíte se zlobit, ale na pána asi nic mít nebudu." "Jak to?" rozčílil se otčím, "výklad je plný vzorů." "To ano, ale elipsy nevedeme." Pěstoun to vztáhl jako urážku na sebe. "Chcete se posmívat hlavě mého synka?" "To nechci, ale z obchodního hlediska vidím, že není nejkulatější." "Čtete noviny, vy kramáři?" rozčílil se otčím. "Víte, že máte před sebou hrdinu, který v deseti letech vběhl mezi dva vlaky, a vlastní hlavou zabránil katastrofě?" Vedoucí padl na kolena: "Vybírej, vybírej, vlakový hrdino. Sám ti nad párou elipsu zformuji." Začal jsem zkoušet. Pára šla naplno, ale žádný klobouk mi napadl. Prodavač byl zoufalý. Pak si vzal otčíma stranou a chvíli si cosi šeptali. "To je ono, dobrý muži! " zvolal pěstoun, vzal mě za ruku a vyvedl z krámu. Uronil jsem velikou slzu. "Neboj se Václave, klobouk bude," řekl otčím, "jenom ti trochu narovnáme hlavičku."

Před nádražím jsme se zastavili. Otec zašel do přednostovy kanceláře. Za chvíli zavolali i mne. "Je to skutečně on!" zvolal přednosta, porovnávaje moji podobu s fotografií na zdi. Pohladil mne, raději po rameni. "Před lety pomohl železnici, dnes železnice pomůže jemu." Pak vydal nádražním rozhlasem pokyny: "Na kolej číslo tři přistavte dvě vlakové soupravy, směrem od Prahy a ku Praze." Otčím se šťastně usmál: "A ted, Václave, zbývá, aby sis to dobře vyměřil. Náraz musí jít z protilehlých stran." Sešli jsme na nástupiště. Zpráva o rekonstrukci srážky z roku 1960 se zřejmě rozkřikla, protože kolem kolejí bylo plno. Situace nabývala na dramatičnosti. Vlaky se rozjely, diváci ztichli, já tam skočil a perón propukl v nadšení.

Silně škrobená košile, kterou mi vnutila maminka, mě dřela do krku, takže jsem téměř nemohl otáčet hlavou. V černých šatech s bílým proužkem, které byly snad tvrdší než prkno, jsem si připadal jako dokonalý blb. Pokoušel jsem se sice šaty odmítnout, ale otec pravil, že je to anglická látka po dědovi, že tomu nerozumím a abych bral, dokud dává. Boty mě také příšerně tlačily, ale když jsem otci řekl, že jsou mi malé, zmlátil mě, že mám velkou nohu. Konečně jsem vešel do Slovanského domu. Odložil jsem hubertus a začal se červenat. Po řadě trapných okamžiků jsem se náhle octl v sále. Jakýsi muž nás hned u dveří třídil. Kdo byl holka, letěl vlevo, kdo kluk, vpravo. Jeden chlapec s delším vlasem byl omylem vstrčen mezi holky, proti čemuž se ohradil slovy: "Nevidíš kvádro, vole, jsem muskej!" Dostal pohlavek a vytřídili ho ze dveří. Začal jsem věřit, že mistr tance může být i zápasník. Naše společnost bledých hochů, která se tlačila v jednom koutě, mi připadala jako skupinka odsouzených na smrt. Mistrovi posluhovači nás vehnali do středu sálu. Dívky nás obklopily ze všech stran. Nebylo uniknutí. Po zádech mi začaly stékat krůpěje potu. Napětí vrcholilo. Do sálu vešel mistr Játro s paní Játrovou. Jejich pohledy začaly oceňovat přítomné nešťastníky. Snažil jsem se přikrčit, ale bylo pozdě. Mistr pro mne poslal jednoho ze svých náhončích. Otočil mě několikrát kolem dokola a schválil můj oděv. "Nejste žádný manekýn," řekl, "ale jste oblečen čistě a dívky s vámi jistě budou rády tančit." A já měl chuť ho začít škrtit. Paní Játrová mě mateřsky pohladila po hlavě a šeptla mi: "Zapněte si kalhoty, hochu, a bude vše v pořádku." Pochopil jsem, proč se mnou dělají tu výstavu. Nuceně pomalým krokem jsem vyšel na chodbu. Upravil jsem se a snažil se ukrýt ve výtahu na uhlí. Ale to už mě další náhončí vzal tvrdě za rameno a vstrčil zpět do sálu, kde se ke mně vrhly dívky, na které nevyšel tanečník. Dělal jsem, jako že nevidím, a šel jsem stále vpřed. Jedna mi natrhla sako. Náhončí pak ke mně vpěchoval dámu, která byla asi o hlavu větší než já a široká tak, že jsem ani nedohlédl. "Se mnou se vám bude tančit dobře, " řekla hlasem, který mi připomínal strýce Otu, "já se jenom vznáším, " a zasmála se, až se jí knír třásl. "To jsem chytil kus," pomyslel jsem si. "Říkejte mi Jóža," pravila má tanečnice a stiskla mi ruku silou dělníka z pily. Mistr Játro dal pokyn k promenování. Vlekl jsem svůj kolos sálem a zabýval se myšlenkami na nehlučnou vraždu. Náhle mě Jóža chytla za loket a vrhla vlevo. Ocitl jsem se před starší paní, která seděla na dvou židlích a stále jí to bylo málo. "Matko, to je můj tanečník," řekla Jóža a zazubila se. "Takovej střízlík," opáčila matka a začala mi ohmatávat svaly. To už jsem nevydržel. Vytrhl jsem se a prchal sálem na druhou stranu. Uprostřed jsem porazil paní Játrovou. "Dávejte pozor, vy dřevo," utrousil Mistr a dal pokyn. Matky začaly pošupovat dcery bud víc vpravo, či vlevo podle toho, jaký, který nebo čí chudák se blížil. Vtom jsem spatřil celkem zachovalou dívku. Sebral jsem odvahu, zastavil před matinkou, požádal o dovolení k tanci a dostal je. Byl jsem šťasten, že to tak dobře dopadlo, ale neradoval jsem se dlouho. Sotva jsme obešli několik kol a já začal slibnou konverzaci slovy: "Také se, slečno, tak nezřízeně potíte?", přitočila se k nám zezadu Jóža. Ostatní hoši před ní utíkali a varovně volali: "Pozor, blíží se satelit!" Ani náhončí pro ni nemohli sehnat tanečníka, přestože Mistr neustále vysílal rozvědky všemi směry, neboť ho Jóžina matka o přestávce dusila v rohu, řkouc, že za těchto okolností chce vrátit zápisné. "Ale milostivá, chlapců je tu přece dost," chrčel Mistr. "Chcete snad říci, že o mojí dceru nestojí? Ba ne, ale jsou to samí hubeňouři," trvala na svém ona žena. "Měli jste dělat nábor na jatkách." Jakmile jsem spatřil, že se k nám Jóža sune, začali se mi dělat červené kroužky před očima. Jóža dvěma prsty odstrčila mou partnerku a ta se zastavila až na druhém konci sálu. "Takový vyžle si tě troufne obletovat. Jestli přijde ještě jednou, zašlápnu ji," pohrozila. A abych uvěřil, dupla si. Bohužel na mé noze. Zaúpěl jsem a skákal dál po jedné. "Co je ti," šeptla mi Jóža do ucha tak něžně, až mi v něm začalo zvonit a Mistr Játro zvedl telefon. Byl jsem téměř bez vlády. Jóža mnou pohupovala sálem, asi dvakrát jsme upadli, ale to mi bylo jedno. Pak už jsem padal schválně. Věděl jsem, že mě Jóža stejně vždycky sebere a začne to znovu. Konečně byl konec. Jóža mě zanesla k matce. Nabral jsem dech a z posledních sil jsem ještě pronesl: "Děkuji, paní, nikdy na tento večer nezapomenu." A mluvil jsem pravdu.

Také my, vědečtí pracovníci, kteří již druhý rok zkoumáme okolí pólu a arktickou zvěřinu, rozhodli jsme se minulé léto, když nám pošta doručila únorového PLAY-BOYe, zvolit královnu krásy výpravy. Náš vedoucí, profesor Peter Svedberg, starý suchar, byl sice proti tomu a navrhoval raději vyjít po stopě sněžného muže, na kterou narazil včera, když svačil lišejník, ale nás mladší ve kterých i při 45 °C pod nulou kolovala horká krev, tento nápad cele zaujal. Vědecká práce šla od té chvíle stranou a všichni jsme žili jen volbou. Pouze profesor stále přípravy k soutěži sabotoval a zcela osamocen vyrazil za svým sněžným přeludem. Den přehlídky byl stanoven na 20. července. Telegrafista Williams už týden vysílal do éteru lákavé výzvy k okolním eskymákům k obeslání této vrcholné soutěže a způsobil tak hádky v nejednom iglů. Skutečně, domorodci nepřistupovali k naší akci s důvěrou, neboť měli špatné zkušenosti s minulou výpravou P. T. Taylora, která pod průhlednou záminkou očkování proti moskytům zneužila ženy a dívky ze širokého okolí. A tak se v den finále shromáždilo v našem táboře pouze pět uchazeček, z nichž jedna přišla omylem a ostatní čtyři proto, že se jim posledně očkování proti moskytům líbilo. Hlavní organizátor akce geolog Winterspoon, který počítal z účastí nejméně patnácti děvčat, neztratil duchapřítomnost a povolal do soutěže i členky naší výpravy, čímž zvýšil nejen počet účastnic, ale i naděje eskymaček, neboť naše kolegyně byly skutečně vědecké pracovnice. Zejména u bioložky Eckertové jsme dlouhá léta nevěděli, nejde-li o chlapa. No, ale ted v nouzi se nám hodilo, že byla vloni komisí uznána ženou. Winterspoon zavedl děvčata do iglů, které od rána meteorolog vytápěl tak úporně, až jeho rosnička běhala v láhvi od okurek jako pominutá, čímž byla předpověď počasí pro Evropu na příští měsíc vážně ohrožena. Zatímco komise zasedla ke stolku, kandidátky pomalu nastupovaly na pódium. Když astronom Schlewhoffer viděl, že se svlékla do plavek i asistentka profesora Svedberga Ivona, která rozhodně neměla pod váhu, vtlačil mezi adeptky krásy i své dvě cvičené tučňačky a hned jim dal svůj hlas. Po prvním kole soutěže, při kterém se hodnotila inteligence uchazeček, vedla s převahou profesorka Eckertová, která dovedla bezvadně kreslit a psát a získala tak ve všech testech tohoto kola prvá místa. Snad proto se jí zmocnila pýcha a pohrdavě shlížela na nebohé tučňačky a nevzdělané eskymácké krasavice, které odpovídaly s tučňačkami téměř shodně, t.j. mlčením. Náhle bylo vidět, co taková soutěž krásy může udělat i ze solidní vědecké pracovnice. Profesorčiny oči se za silnými čočkami vášnivě leskly a její tělo se začalo, snad poprvé v životě vlnit v bocích. Pobrukujíc si hlavní motiv z Carmen přešla bioložka dvakrát laškovně jeviště. Poprvé zatahala Winterspoona laškovně za bradku, podruhé se ukázala až nestoudně pánské porotě ze všech stran, pročež musela být soutěž na 15 minut přerušena. Fotograf Wagner, ctitel antické krásy, dokonce dostal šok a nemohl se další práce v komisi zúčastnit.

Pořadí se začalo rychle měnit. Dosud vedoucí profesorka, jako by cosi tušila, snažila se zachránit situaci tancem. Rozkývala své tělo do neuvěřitelných pohybů a předváděla něco mezi padoucnicí a slavností slunovratu. Porota však zůstala chladná. Míry 50-110-110 hovořily však samy za sebe. A tak se před naši kolegyni dostaly zvolna i tučňačky k velké radosti astronoma Schlewhoffera, který byl před ženami bojácný a od úspěchů zajímavých živočichů si leccos sliboval. Soutěž se blížila k závěru. A nutno přiznat, že nám, organizátorům, se už tak trochu vymkla z rukou. A začínali jsme litovat, že profesor Svedberg je dosud na výpravě. Zeny i ptáci na pódiu totiž zapoměli na pravidla poctivé hry, vzájemně se haněli a rafinované eskymačky se dokonce snažily strhnout Eckertové plavky, aby ji tak definitivně vyloučily ze soutěže. Porota se pak rozdrobila na frakce, zvrhlíci začali dávat hlasy tučňačkám, zatímco my rozumnější jsme přemýšleli, jak celou trapnou záležitost s volbou miss ukončit.

Soutěž se však náhle nečekaně vyhodnotila sama. Rozletěly se dveře a vešel sněžný muž veda na vodítku profesora Svedberga. Strnuli jsme zděšením. Tak tohle nám šéf nezapomene. Obnažené ženy, na stolech vínko a on sám v udidle. V místnosti se rozhostilo vražedné ticho, které náhle přerušil sněžný muž. Vrhl se k pódiu, uchvátil do náruče Eckertovou a s výkřikem: "Přece nevyhynu!" zmizel ve tmě.

Od prvého okamžiku, kdy vstoupil do mého pokoje, jsem k tomu člověku pojal nedůvěru. Vypadal tak mladě a byl oblečen bíle jako tenista floutek. Nemínil jsem se s ním proto dlouho bavit a vyplázl jsem na něj drze jazyk. Netušil jsem však, že zná protihmat. Vrazil mi kávovou lžičku hluboko do krku, že mi nezbývalo, než řvát hlasitě "Á", z čehož měl zjevnou radost. Pomalu jsem rezignoval. Lékař si pak ještě vstrčil dvě gumové hadičky do uší a luxoval mi deset minut prsa. Když tuto práci dokončil, oznámil mé ženě, že musím do nemocnice. Manželka začala plakat štěstím. Ovšem na mé straně tolik radosti nebylo. Nemocnice nepatřila mezi divadla, která jsem hodlal tento týden navštívit. Snažil jsem se proto ukrýt pod prostěradlo, ale viděli mě dírou. Po kratším zápase s lapiduchy jsem se octl v autě. Jeli se mnou jako blázni. Jako by snad ani řidič nevěděl, že veze nemocného.

Nemocnice mě překvapila svou rozlehlostí. To je zase úplně něco jiného než můj přízemní baráček z vepřovicových cihel. Protekcí jsem získal ubytování téměř na samotce ve dvacetilůžkovém pokoji. A řeknu vám, nás pětatřicet nemocných se tam celkem pohodlně vešlo. Pravda, každý neměl svou deku, ale my s vysokou teplotou jsme ji stejně nepotřebovali. A tak jsem si žil na své židli spokojeně. Snad jídla mohlo být trochu více. Zvláště pro nás, kteří jsme chtěli posílat něco domů na přilepšenou. Ještě, že jsme měli na pokoji čtyři zlomeniny, které nebyly z nejrychlejších. Než přihopsaly ke stolu, byla z jejich porce již vždy odebrána daň. Některé zlomeniny to nesly těžce a žalovaly lékařům, ale když jsme jim v noci pokropili sádru vodou a ony mohly začít s léčením znovu, přestaly rázem donášet a posílaly si pro jídlo do bufetu. Však si také užily mých posměšků.

Neděle byla pak ve znamení návštěv. Oholili jsme se, sestry přestlaly postele a židle a my začali vyhlížet své příbuzné a známé. Pravda u mne zůstalo vždy jen při vyhlížení, nepočítám-li prodavače novin a agenta s náhrobky, který ovšem přicházel spíše za obchodem než za mnou. Zato soused Klikoš si na samotu namohl stěžovat. Když se do místnosti vhrnulo jeho šestnáct dětí a během návštěvy se narodilo sedmnácté, měly se zlomeniny co ohánět, aby uhájily místo k sezení. Já měl to štěstí, že jsem byl u Klikoše v přízni. Když ho minulý týden pronásledovala sestřička s injekcí, nastavil jsem jí nohu, takže zachráněný Klikoš mohl nakazit vzteklinou další pacienty, kteří se mu nelíbili. Sotva návštěvy odešly, vrhli jsme se s Klikošem na zlomeniny a prošacovali jim kapsy a noční stolky. Marně ti chlapi ukrývali lahůdky pod sádrou. Klikošův hmat byl zvláště vyvinutý. Skutečně, tento můj nový přítel se v životě vyznal. Tak například za geniální považuji jeho nápad chodit se dívat na televizi na oční oddělení, neboť tam bylo před obrazovkou stále volno. Byli jsme proto rádi, že z nemocnice půjdeme s Klikošem v jeden den. Mé teploty opadly a také Klikoš neštěkal a už tři neděle nikoho nepokousal. Večer před odchodem jsme ještě naposledy prošacovali zlomeniny a šli rychle spát, abychom si ukrátili čekání na svobodu. Na tuto noc však ani já, ani Klikoš do smrti nezapomeneme. Úderem dvanácté se v ruhu místnosti vztyčilo šest postav. Byly to zlomeniny. Už týden ty potvory simulovali dále nemoc, aby se nám mohli pomstít. Zmlátily nás dokonale. Nyní ležíme s Klikošem na jejich bývalých postelích a skoro všechny údy máme v sádře. A já jen čekám, co Klikoš vymyslí, aby nám spolupacienti nechávali trochu více jídla. Zatím neříká nic, ani když ho šacují.

Ať si kdo chce co chce říká, ať si mamka slzy utírá, k dokonalému mladému muži patří cigareta jako k velbloudovi hrby. Pravda, žvýkačka zahraniční výroby správně nasazená na dásni také vyvolá obdiv a samovolná bublina při řeči s ředitelem školy vykoná své, ale cigárko je cigárko. Vůbec nechápu, jak jsem bez něj těch třináct let mohl žít. Ovšem, již v deseti jsem popotahoval z dřívek omotaných vatou, ale to nebylo ono. Také tolik vychvalované bafání z rákosových doutníků, které u nás zavedl zemědělský synek Lanýž, nepřineslo očekávanou slast. Úplným extrémem byl pak vynález 8.C. Vdechování kouře z nedlouhé hadičky naplněné suchou trávou. Několik ožehnutých tváří hovořilo však jasně proti, neledě k tomu, že někteří chlapci po těchto pokusech za školní zdí potupně vrhli. Záhy jsme si my, kuřiva chtiví uvědomili, že máme-li techniku kouření zvládnout bez újmy na zdraví, musíme se odevzdat do rukou odborníka. A osud k nám byl milostiv. S prvním zářím přihrál nám do třídy propadlíka Janebu, známějšího, a to i mezi učiteli, spíše pod přezdívkou Nikotin. Kromě kouření snad tento člověk neuměl nic. Svou profesi však ovládal se zručností majitelů opiových doupat. Janebova spotřeba cigaret byla fantastická. a nebylo tedy divu, že již koncem září rozprodal veškeré učebnice propůjčené státem a tak ze školních pomůcek mu zbyl jedině pytlík na cvičky k prasknutí napěchovaný nedopalky, které cestou do školy zručně nabodával po refýžích speciálně upraveným příložníkem. Není divu, že Janeba se na první pohled odlišoval od svých vrstevníků. Již sama postava připomínala vyklepanou cigaretu a čapce se ne neprávem říkalo popelník. Vůní pak připomínal dobře zavedenou tabákovou plantáž v době sklizně. Šaty vetché, na mnoha místech propálené a pod kůží na břiše zašity tři cigarety, jak Janeba tvrdil pro případ ztroskotání. Ačkoli na škole bylo kouření důsledně pronásledováno a astmatický učitel Rejhon kontroloval, převlečen za instalatéra, chlapecké záchodky i během výuky, Janebův zlozvyk byl učiteli i ředitelem tolerován. Jedině v hodinách si nesměl Nikotin zapálit. Řešil to tedy tím, že šlukoval naposledy se vstupem učitele a kouř pak vyfukoval dobrých dvacet minut do penálu. Krom toho jej hodnější profesoři posílali co chvíli s oběžníky a vzkazy, dobře vědouce, že ihned za dveřmi popustí Janeba uzdu své vášně. Tradovalo se dokonce, že jakýsi bývalý učitel, smuten, že ten den nevykonal dobrý skutek, vyslal Janebu při odpoledním vyučování hlídkovat k blízké trafice, nekupuje-li někdo z žáků tabákové výrobky.

Není třeba zdůrazňovat, že naše srdce se pro Nikotina nadchla. Záhy jsme mu dělali domácí úkoly, nosili svačiny a ti šťastnější, kdo je sehnali i cigarety. A pak přišel den, na který jsme se těšili nejvíce, kdy v cihelně za městem nás měl Janeba naučit kouřit. Počítalo se, že nás, učňů, přijde osm. Lukáš, Pazderka, Pilný, Závoz, Weis, Děravý, Smolík a já. Ale dorazilo nás jen šest. Závozovi bohužel zemřela tetička a tak zklamaný spolužák místo kouření udivoval příbuzné pláčem. Pitomec Pazderka nevydržel muka čekání a zapálil si již doma v poledne ve spíži a byl přistižen otcem, jdoucím mlsat rum. My ostatní jsme již před třetí netrpělivě vyhlíželi Janebu, respektive kouř, který ho vždy signalizoval, takže náhodnému chodci by se zdálo, že se neblíží kamarád, ale sentinel. Přesně ve tři dorazil kouř k nám. "Doufám, že nikdo neporušil můj zákaz obědvat," řekl Janeba úvodem a vyzval nás, abychom předvedli své kuřácké zásoby. Cigarety cizích značek ihned zabavil, řka, že jsou pro nás, začátečníky, moc silné. "Co budu ale kouřit já?" zeptal se šmelinářský synek Smolík, který donesl pouze stovku Chesterfieldek. Janeba mu podal své dvě Lípy. Pak už nic nebránilo tomu, abychom si zapálili. Janeba se ukázal jako rozený pedagog. Věnoval se nám individuálně a dohlížel, zda jeden každý správně šlukuje. Na stěnu cihelny nakreslil pak průřez dýchacím ústrojím, aby ukázal jak nejlépe využít vdechnutého kouře. Pravda je, že nákresu již někteří z nás nemohli věnovat dostatečnou pozornost. Weise jsme dokonce museli omývat vodou. Když se probral, doznal, že v poledne jedl kachnu. Ta ostatně za chvíli byla i mezi námi. To už nám Janeba zapaloval další cigarety. Nikdo nemluvil, neboť kouření nám nepůsobilo ten požitek, o kterém jsme snili. Zatím co Janeba si labužnicky pochutnával na chesterfieldkách, nám bylo hůř a hůř. Bezvěrec Děravý, který měl normálně pro Boha jen slova pohrdání, se začal nečekaně polohlasně modlit. Úplně omámený Smolík pak jen tiše plakal a sháněl se po papíru, chtěje psát závěť. Za hodinu už bylo úplně jedno, kdo v poledne jedl a kdo se postil a domů nás za tmy rozvážel Janeba na dvoukoláku.

A tak se toho dne naučil kouřit pouze Závoz, jemuž pozůstalí na pohřbu nabídli cigaretu aby utišil žal a pitomec Pazderka, jehož otec si při rumu uvědomil, že ve dvou se to lépe táhne.

U nás se nic takového stát nemohlo. Šli jsme do cirkusu pěkně všichni a mezi svými těly propašovali i bratrovu nevěstu a dva svědky. I když jsme byli trochu v lóži namačkáni a tlustý svědek musel vzít svého tenčího kolegu na klín, netrpělivě jsme vyčkávali začátek představení. Zazněl úvodní pochod. Kapela nebyla z nejpočetnějších, ale oba muzikanti, harmonikář i dirigent, dělali co mohli. Manéž se pak naplnila artisty. Pět Tornados do ní vtrhlo tak rychle, až otci ulétl klobouk. Tento náhodný trik sklidil nečekaný potlesk a tatínek se musel děkovat. Skutečně, ani nám nemohl vysvětlit, že není s Tornádos domluven. Nevěsta se dokonce urazila, že ve svatební den dělá v cirkusu tchán šaška. Mezitím už varietní umělci pochopili, do jakého místa stanu mají soustředit svůj um a v které lóži mají hledat dobrovolníky. Otcova příhoda s kloboukem zkrátka vtáhla celou naši rodinu do víru představení. "Potřebuji holohlavého pána," zvolal z manéže kouzelník, jen tak těkl okem po stanu a zaparkoval pohled do naší lóže. "No, třeba vy, občane, vedle toho umělce s kloboukem." Vyzvaným byl děda. Nastalo trapné ticho. Alespoň v naší rodině, jinak tribuny řvali smíchem. Děda vystoupil jako hypnotizován na kouzelnický praktikábl. Nikdo z rodiny do té doby nevěděl, že toho má tolik v kapsách. Postupně mu z nich kouzelník vytáhl myš, vajíčko, růži, kombiné, dvacet svázaných šátků, králíčka a z nosu holuba. Kouzelníkovi se zřejmě v dědovi zalíbilo a předvedl s ním ještě celou škálu triků. Hanbou jsme se propadali, když si zakladatel rodu opět sedl mezi nás mokrý a s natrženým sakem. Číslo skončilo a děda si opět sedl. Náhle si začal jezdit rukama po těle. Pak se vymrštil a do pauzy zařval: "Vzal mi peněženku a hodinky!" Takové davové nadšení jsem v životě neslyšel. Také děda, ač skutečně bez peněz a hodin se musel děkovat, nehledě k tomu, že několik dětí si hned k němu přiběhlo pro podpis. Tím děda přišel na to, že mu kouzelník ukradl i plnicí pero. Bratr s nevěstou se znechuceně zvedli a razili si cestu ven. Byla to jejich chyba chtít odejít v naprostém tichu, když vzduch rozechvíval jen údery lasa král prérie Velký Bill. Vytáhl si nevěstu i bratra. Otec, jehož okolí považovalo za našeho principála, přijímal gratulace. "Tak skvělou režii," poznamenal hlasitě jakýsi muž, "kdy část komediantů je od začátku v hledišti, to jsem ještě neviděl. Tlustý svědek se nás chtěl zastat a zakřičel: "Občane, všechno je trapný omyl, jsme slušná svatba! " Lidem se v té chvíli nemohlo zdát nic vtipnějšího. "Klaun, to je klaun! " burácely děti. "Jdu si to s nimi vyřídit," chrčel svědek. Vyhrnul si rukávy a vstal, bohužel právě v okamžiku, kdy hledal napoleonský voják do svého děla živý náboj. A tak byl zachránce cti vystřelen do koše zavěšeného u stropu. Pak začala do manéže nastupovat zvířata. Konečně bude klid, oddechli jsme si a pohodlně se uvelebili v lóži, neboť tlustý svědek měl své nové místo v koši. Zvěř a ptactvo defilovalo pomalu manéží. Byla to krásná podívaná, i když se nám zdálo podezřelé, že sloni na nás příliš často kývají choboty a žirafa mrká levým okem. Naším útrapám neměl být prostě konec. Papoušek vypuštěný u voliéry ani na chvíli nezaváhal, nejkratší cestou dolétl k našemu otci, sedl si mu na hlavu, hladil ji křidélkem a volal: "Meloun, meloun." Snad proto při krotitelově výkřiku, kdo vstrčí lvovi hlavu do tlamy, prořízl otec stanové plátno a vyrazil ven. Kdo tedy tenkrát vsunul lvovi hlavu do tlamy netušíme, ale jelikož tlustý svědek se už u nás neukázal, kdo ví?