Přístavní město Cardos se pomalu začalo halit do tmy. Bylo sychravé počasí a ulice zely prázdnotou. Podzimní déšť zkrápěl střechy domů a městem se táhl nevábný zápach kanalizací. Nebylo slyšet žádné jiné zvuky než údery kapek, bušící na střechy přilehlých domů. A nad tím vším se vznášela jakási podivná hrozba.

V ostatních sídlech městského státu Elenie panoval v tuto denní dobu ještě čilý obchodní ruch, prodavači smlouvali se svými zákazníky, žebráci se nahlas dožadovali almužny a prostitutky nabízely své služby pochybným klientům.Avšak v Cardosu tomu bylo jinak. Jen co se den pomalu nachýlil, a začal postupně předávat vládu noci, zřídka by mimo budovy pozorovatel nalezl jediného živáčka. Jen málokdo si totiž cenil svého života a majetku tak nevalně, aby riskoval pobyt mimo relativní bezpečí zdí svého obydlí.

A přesto byl Cardos ještě před pár lety společně s Vardenais tím nejrušnějším a nejhříšnějším sídlem celé Elenie. Předurčovala jej k němu jeho výhodná poloha na západním pobřeží kontinentu Eosie. Město vzkvétalo a panoval zde čilý obchodní ruch, neboť téměř všechny lodě připlouvající po Deiranském moři ze zemí na západ a jih od Elenie využívali pohostinnosti a obchodních příležitostí, jež nabízela zastávka v Cardosu. Ještě před relativně nedlouhou dobou mělo město téměř 10000 obyvatel. A nutno poznamenat, že jej osídlovali příslušníci snad všech ras a národností tehdejšího známého světa. Bylo zde možno nalézt bělochy z Eosie, žluté lidi z kontinentů východně od tohoto světadílu i černé obyvatele ze zemí na jih od Arcia, nejjižnějšího státu světadílu. Dnes by zde člověk s bídou napočítal 1500 usedlíků. Kdo mohl, komu nebránily zdravotní problémy, či nějaké závazky, opustil město již před dlouhou dobou.

Důvodem této proměny bylo, že se zde náhle objevili oni. Nikdo v Cardosu o těchto lidech v minulosti neslyšel. Připluli po západním moři neznámo odkud na velkých dlouhých lodích, jež na přídích zdobila dračí hlava a na zádi ocas stejného mýtického tvora. Jejich vůdcem byl podivný vyhublý muž v dlouhém plášti, s asketickou tváří a přísným výrazem obličeje. Jeho doprovod tvořila početná družina vysokých válečníků v kroužkových brněních, vyzbrojená těžkými válečnými sekerami nebo meči a kulatými štíty. Jejich příjezd zaskočil obyvatele této oblasti natolik, že nikoho ani nenapadlo bránit jejich vyslanci v přístupu do paláce.

To bylo tedy důvodem, proč ulice Cardosu byly od soumraku do rozbřesku pusté. Několikrát se lidé pokoušeli požádat o pomoc ostatní města tohoto království, jejich vládci ovšem jen těžko skrývali své potěšení nad tím, že jeden z jejich silných konkurentů byl takto prakticky vyřazen z obchodního boje. Vymlouvali se, že mají dost starostí s tím vybudovat vlastní obranu města, a jejich pomoc nebyla v dohlednu. Zvláště přístavní město Vardenais na samém jižním cípu Elenie z této situace profitovalo. Lodě musely chtě nechtě kotvit u jeho pobřeží, neboť plout dále byl hazard. Jakéhokoli takového opovážlivce totiž zpravidla se strojovou přesností poslala ke dnu jedna z dračích lodí a náklad se stal kořistí její divoké posádky.

Dnešní večer však byl ve městě přece jen rušnější. Těsně před uzavřením bran do města dorazila pozoruhodná skupinka lidí. Nyní se prodírala ztemnělými uličkami. Jelikož se však jednalo téměř vesměs o válečníky, lidé z obav před nimi uzavírali své dveře. Až téměř v samotném srdci Cardosu nalezli, co hledali. Zastavili před domem, nad jehož vraty byla vyobrazena hlava jakéhosi monstrózního kozla a pivní džbán. Vysoký muž, který skupinku vedl, sestoupil z koně a rukojetí meče zabušil na vrata. Po chvíli ticha se ozvalo šramocení, odkryla se špehýrka v horní části vrat a objevila se temná silueta. Postavy spolu spěšně prohodily několik krátkých ostrých slov a poté se vrata pomalu otevřela. Poutníci vstoupili dovnitř. Po chvíli chůze se dostali do dobře osvětlené místnosti a majitel hospody si mohl příchozí pečlivě prohlédnout. Jednalo se o skupinku asi patnácti bojovníků. Všichni byli dobře vyzbrojeni a očividně ve výborné fyzické kondici. Krčmáře zaujala především čtveřice z nich.

Jeho společníkem byl chlap ještě o poznání vyšší. Měřil téměř dva metry. Hlavu mu zdobily světlé vlasy a měl neméně modré oči než jeho společník. Vyzbrojen byl hrozivou obouruční válečnou sekerou, pod kterou by jakékoli brnění prasklo jako skořápka vejce. Oblečen byl podobně prostě jako jeho vůdce. Majitel ihned rozpoznal, že se jedná o válečníka z dalekého severu, pravděpodobně odkudsi z hor Thalesie, země na samém okraji civilizovaného světa. Země, jejíž břehy omývaly ledové vody Pelosského moře a kterou s pevninou spojoval úzký pruh země, zvaný Ragnarova paže. Tento muž, jak věděl každý, kdo jej trochu znal, mnoho slov nenamluvil. Obvykle za sebe nechával mluvit nebezpečný nástroj, který třímal v dlani.

Dalším členem pozoruhodné skupinky byla kupodivu žena. Pocházela ze země, hraničící na severu s Elenií, ze země Deira. Toto království bylo též ovlivněno příchodem podivných cizinců do Cardosu. Ani jejich lodě již nemohly bezpečně vyplout na volné moře směrem na jih a posléze na východ od hranic. Tato žena měla dlouhé blond vlasy a pěknou, atletickou postavu. Nebyla sice vyloženě nápadně krásná, ale přesto se jednalo o velmi zajímavou a atraktivní osobu. Tělo měla výtečně vypracované a svalnaté, zároveň však nepostrádalo ani část své ženskosti. Na sobě měla plášť, kazajku a kožené kalhoty. Vyzbrojena byla rovným mečem, na němž bylo znát, že již zakusil mnohou bitvu.

Posledním člověkem, který výrazněji upoutal pozornost majitele hostince, byl muž, který se svým vzezřením poněkud odlišoval od ostatních. Byl drobnější, měl tmavší pleť a pravděpodobně se narodil kdesi v jižní části Arcia nebo dokonce na severu království rendorského. Z očí mu koukala jakási lstivost. Na sobě měl dlouhý plášť a nebyl nápadně ozbrojen. Ostražitý pozorovatel by však zaregistroval v záhybech jeho pláště drobné záblesky. Tento člověk byl zlodějem a vynikajícím vrhačem nožů. Nebylo vhodné si jej znepřátelit. Byl nebezpečný jako kobra.

“Nebuďte netrpělivý, pane Kalidore, Arcikněz Gorbin zde bude co nevidět. Jak víte, ulice našeho města nejsou v tuto dobu nejbezpečnější.” odtušil hospodský. Zatímco mluvil, naléval příchozím sklenice piva a vody. “Jistě jste po cestě vyhladovělí. Mohu vám nabídnout mou vynikající zvěřinu?”. Nabídka byla přijata s očividným nadšením. Hospodský roznesl nápoje a dal se do přípravy večeře. Zanedlouho se již po místnosti linula dráždivá vůně připravované pečeně a čerstvého chleba.

Asi o půlhodinu později se ozvalo další zabušení na vrata špeluňky. Hostinský zmizel a za okamžik se vrátil s další skupinkou lidí. Vedl ji štíhlý muž, oděný do pláště s náboženskými symboly, podobnými těm na Kalidorově plášti. Doprovázelo jej asi deset vojáků. Když vešli do místnosti, Kalidor povstal a s přátelským výrazem a napřaženou pravicí a vykročil vstříc příchozímu. Přivítali se a nový návštěvník přisedl ke stolu Kalidora. Ten jej představil svým spojencům. Byl to onen Gorbin, na nějž se prve Kalidor ptal. Byl arciknězem, vysokým církevním hodnostářem na dvoře Antonia až do doby, kdy se tu objevil podivný cizinec s doprovodem. Po záhadné proměně vládce města pro něj začala být půda pod nohama poněkud horká a byl nucen uprchnout z paláce, kde mu šlo o život a ukrýt se mezi lůzu. Odtud potají hledal a plánoval, jak se dostat na kobylku nezvaným hostům a rozluštit záhadu, která zahalovala proměnu jejich do té doby milosrdného vládce. Svého přítele Kalidora si povolal nyní k sobě, neboť byl téměř přesvědčen, že jeho hledání došlo zdárného konce. Kalidor byl od mládí vychováván jako rytíř církevního řádu. Přestože patřil mezi novici i posléze mezi samotnými rytíři mezi nejlepší, stal se poněkud problematickou postavou. Pro neshody s vůdci byl neprávem zapuzen a od té doby se stal dobrodruhem a toulal se po celém kontinentu. Jen potají a na dálku udržoval občasné styky se svým přítelem Gorbinem, který s jeho vyhnanstvím nesouhlasil a informoval jej o všem podstatném, k čemu došlo po jeho odjezdu. Byl pryč i v době příchodu neznámých cizinců. A nyní byl pořádán svým starým přítelem o pomoc. Navrátil se se skupinkou přátel, přestože mu v Cardosu hrozilo nebezpečí větší, než komukoli jinému. Jeho dávní přátelé z cest seveřan Rolph, válečnice Linn a zloděj Marcus nedali jinak, než že ho budou na jeho šílené výpravě za záchranou Cardosu doprovázet. Přidalo se k nim ještě několik přátel, lidí, kteří, odvážně bojovali po boku zmíněné čtveřice.

“Máš pravdu, kdybychom se dokázali v odporu sjednotit a spojit se s gardou, měli bychom po starostech. Ale ti cizáci se vždy dopředu nějakým záhadným způsobem dozvědí o našich plánech a překazí je dřív, něž můžeme cokoli podniknout. Říká se, že vůdce těch prašivců ovládá tajemné síly a nějací démoni mu dělají zvědy. Já jako člen církve si nemohu dovolit něčemu takovému věřit, ale nějak se o našich úmyslech dozvídat musí. Navíc prý ovládl mysl samotného vládce města a stráže jsou oddaní výlučně jemu. Proto můžeme jen těžko počítat s jejich pomocí.”

Do hovoru se vmísila Linn. “Já také nevěřím na nějaké tajemné síly. Spíš si myslím, že tu mezi sebou máte nějakou krysu.” “I to mě napadlo,” odtušil duchovní. “Dal jsem svými nejvěrnějšími přívrženci nenápadně sledovat ty, jimž beze zbytku nedůvěřuji. Ale nejsem o nic chytřejší. Vše se zdá být v nejlepším pořádku, informace se ovšem přesto k těm zloduchům dostávají.”

“A co tedy čekáš ode mě?” zeptal se Kalidor. “Ty, Kalidore, jsi vynikajícím válečníkem. A nebudeme si nic nalhávat, dokážeš se dostat nepozorovaně do cizího obydlí, aniž by o tom jeho majitel věděl. Rád bych přišel na kobylku té záhadě, jež se vznáší kolem našeho milého pána a jeho podivné proměny. Jak víš, pod celým městem se táhne hustá síť podzemních chodeb, z nichž některé ústí přímo ve sklepeních paláce. Můj plán je jednoduchý, ale o to nebezpečnější. Vydat se chodbami do paláce, kde u ústí tunelu bude čekat jeden z těch mých věrných, kteří doposud dlí v hradě a který zajistí bezpečnou cestu až do vůdcových komnat. Pokud tento úkol přijmeš, uneseš Antonia a dopravíš jej sem. A já už si s ním náležitě promluvím a pak podniknu patřičné kroky. Je ovšem třeba jednat rychle. Gorbin si zamyšleně prohrábl vousy. “Samozřejmě můžeš odmítnout. Půjde o život. A jestli Tě odhalí, jsi ztracen.”

Kalidor se nerozmýšlel ani okamžik. “Ovšemže tento úkol přijímám. Pokud je to v mé moci, nenechám tu holotu řádit v našem městě ani o vteřinu déle.” “Máš pravdu,” připojil se hned Marcus. “Já půjdu s tebou, myslím že moje nože a zlodějské zkušenosti ti budou platnými pomocníky”. “Nemusíš chodit, není to tvůj boj. Zbytečně bys tam mohl přijít o život.” řekl Kalidor. “Nesmysl,” vpadl do debaty Rolph. Mě, Marcovi a tuhle Linn jsi zachránil život a my teď máme vynikající možnost ti to oplatit. Kromě toho víc očí víc vidí a víc paží pobije více nepřátel.” Seveřan při těchto slovech energicky hladil ostří své strašlivé zbraně.

“Dobrá tedy,” prohlásil Gorbin. “Zítra okolo jedné hodiny v noci vás budu očekávat na rohu ulice řezníků a pláteníků. Krčmář vám řekne, kde to je. Hlavně se během dne nenechejte chytit a raději se držte stranou, abyste zbytečně nebudili pozornost stráží. A dnes se vyspěte, máte za sebou jistě dlouhou cestu.” A s těmi slovy se zvedl k odchodu. Nebylo třeba dalších slov. Když odešel, naši přátelé ještě chvíli probírali události uplynulého dne, ale brzy uposlechli jeho rady a vydali se na kutě.

Bylo krátce po půlnoci a ulice Cardosu zahalovala tma. Zdálo se, že v ulici řezníků není živé duše. Ale bedlivý pozorovatel by u jedné ze zdí rozpoznal několik temnějších stínů - siluet pěti postav zahalených do dlouhých kápí. Pohybovaly se neslyšně jako duchové, až došli ke krajové budově a zastavily u nenápadných kovových vrat. Jedna z postav zalovila v hábitu a vytáhla klíč. Chvíli potichu zápolila se zámkem, až vrata povolila a postavy vstoupily do útrob budovy. Právě tak nehlučně jak se dveře otevřely se i vzápětí zavřely. V ulici opět zavládlo všeobjímající ticho.

Kněz Tilias pomalu sestupoval po točitých schodech do podzemních kobek pod palácem vládce města Cardos. Hlavou se mu honily chmurné myšlenky. Riskoval život, to věděl velmi dobře. Kdyby se šílený Antonius dozvěděl o jeho úmyslech, asi by jej čekalo pár velmi nepříjemných posledních hodin života. Tilias byl jedním z mála, kteří doposud věrně sloužili arciknězi Gorbinovi. Předstíral sice oddanost vládci města, ale ve skutečnosti to byl právě on, kdo nejčastěji podával informace Gorbinovi. Jeho dnešní úkol byl sestoupit do podzemních chodeb a vpustit skupinku lidí, vedenou bývalým rytířem církve Kalidorem, tajnými dveřmi do útrob paláce. O nic jiného se neměl starat a po vykonání tohoto úkolu se měl stáhnout do bezpečí. Tajný vchod se nacházel až v zadní části jednoho ze sklepení. Kněz uchopil drobné těžítko a zaklepal dohodnutý signál na zeď v místech, kde se měl nacházet průchod. Po chvíli napjatého ticha se z druhé strany zdi ozval podobný zvuk. Tilias si oddechl. Pak pomalu otočil držadlem pochodně na jedné ze stěn chodby. Ozval se zvuk, jaký vydává kámen třením o jiný kámen a část zdi se pomalu odsunula stranou. Úzkým otvorem se protáhlo několik postav. Kněz poznal Kalidora a jeho nervozita se o poznání zmenšila. Rytíře doprovázel obrovitý světlovlasý bojovník, štíhlá žena a tmavý, nebezpečně vyhlížející muž. Tilias se krátce pozdravil s Kalidorem i s ostatními a bez dlouhého otálení se vydal v čele skupiny zpět do zámku. Během cesty tiše popisoval cestu k Antoniovým komnatám a některé další důležité orientační body v paláci. Tajná chodba skončila náhle. Kněz mechanismem podobným tomu na druhém konci tunelu otevřel tajný průchod. Skupinka se ocitla za závěsem pokrývajícím jednu stěnu již v samotném srdci paláce. Přátelé na několik minut strnuli a bedlivě naslouchali zvukům venku. Nic se nedělo. Zde se cesty kněze a dobrodruhů měli rozdělit.

Ve spoře osvětlené komnatě naproti sobě seděli dva muži. Jeden z nich byl oděn do drahocenných šatů a přestože jeho tvář vyhlížela poněkud zuboženě, zračila se v ní hrdost a odpor. Byl to Antonius Cartas, vládce města Cardosu. Druhý muž byl vyhublý a jeho tvář byla přísná. Odrážel se v ní ovšem jakýsi zlomyslný škleb. Na sobě měl dlouhý hábit bez jakýchkoli ozdob. Tento člověk byl příčinu všech potíží, které zužovaly město. On způsobil, že se lidé báli za tmy vystrčit nos, že platili vysoké daně a že ten, kdo jen projevil náznak odporu, byl krutě trestán. Jeho jméno bylo Thimon a byl mocným čarodějem. S pohrdáním hleděl na svého vězně.

Antonius přerušil ticho:“Jak dlouho si myslíš, že budou mí lidé snášet tvůj útlak? Domníváš se, že dříve nebo později neodhalí tvůj podvod? A pak ti tvá moc nebude nic platná. Se zlou se potážeš ty i tví nohsledi.” Tato věta jeho společníka očividně pobavila. “Tví lidé jsou jako stádo ovcí. Jdou tam, kam jim ty, vládce, řekneš. Dělají to, co jim přikážeš. A ty jim budeš říkat jen to, co chci já. Nejsem blázen, abych tě nechal vyjít z těchto zdí, aniž bys byl pod mým hypnotickým vlivem. Nakonec, i kdyby ses odsud nějakým zázrakem dostal, kdo by ti uvěřil? Poddaní tě teď nenávidí stejně jako nás,” odpověděl Thimon. “Mí věrní jistě dobře vědí, že něco není v pořádku. A plánují, jak se Ti podívat na zoubek. Radši se vzdej a odjeď odsud, dokud je čas,” pokračoval Antonius. “A kde byli až dosud? Ne, od tvých lidí mi nehrozí žádné nebezpečí. Navíc má výzvědná síla, má mocná armáda pavouků, mi vždy včas sdělí, když se něco chystá. A tví povedení sousedi z měst Vardeinais, Lenda a Dieros si mnou ruce a jsou nadmíru rádi, že mě tu mají. Jak vidíš, má moc je neotřesitelná.”

Kalidor se ve svém úkrytu zavrtěl. Vyměnil si rychlý pohled s Rolphem. Tak taková je tedy celá pravda. Arcikněz Gorbin svého pána odhadl přesně, když nevěřil, že se skutečně mohl takto změnit. Nyní věděl rytíř dost. To, co právě zjistil, znamenalo, že je zbytečné, aby unášel Antonia z jeho zámku. Mohl se v klidu sebrat, projít nazpět tajnou chodbou, předat zprávu a jeho úkol by byl slněn. Ale váhal.

Za dobu jeho krátkého pobytu v sídle se přihodilo několik věcí, jež mu nedovolovaly jen tak odejít. Vzpomněl si na násilnou smrt kněze Tiliase, který jim tolik pomohl. Stráže, které čekali v záloze, jej sprostě zavraždily. Poté vypukl krátký, ale o to divočejší boj. On i jeho tři přátelé se bili jako lvi s přesilou cizích válečníků. Byli zatlačeni do kouta a nuceni zápolit o holý život. Jelikož byli výborně trénovaní, nakonec se jim podařilo tuto malou bitvu zvítězit. Ale cena byla vysoká. Marcus byl po smrti. Přestože i on se s přesilou potýkal statečně, jeho hlavní umění tkvělo jinde než v boji tváří v tvář. Nakonec podlehl., byl sražen k zemi a tvrdí vojáci jej doslova rozšlapali. Linn si odnesla z boje těžké zranění a nebyla schopna dále pokračovat v tomto úkolu. Rolph ji dovedl tajnou chodbou zpět do tunelu, kde ji ošetřil nejhorší rány a kde se prozatím ukryla. A každý z přátel si samozřejmě odnesl z potyčky několik větších či menších šrámů a jizev.

Kalidorův mozek pracoval na plné obrátky. Jeho mysl navíc ovládal smutek a vztek nad osudem jeho přátel Marca a Linn. V duchu bojoval další bitku. Napadla ho myšlenka, která hraničila se zoufalstvím. Jak bylo řečeno, mohl bez překážek opustit sídlo a nechat Antonia Antoniem. Nyní se před ním ale otevírala jiná možnost. Šílená, ale pokud by došla svého naplnění, problém Cardosu by byl vyřešen. Jak pochopil, veškerý problém spočíval v čaroději Thimonovi a jeho magickém vlivu na Antonia. Kdyby nebylo Thimona, Antonius by prostě přikázal strážím a vojsku, aby cizince vyhnali ze země nebo jejich hlavy vystavili nad branami paláce. Otázkou ovšem bylo, kolik stráží má Thimon ve své blízkosti a zda by se k němu stihli dostat včas. A brzdila ho ještě jedna věc. Přestože byl rytířem a celý život bojoval a samozřejmě zabíjel své nepřátele, přece jen se mu příčilo zavraždit neozbrojeného muže. Ať už to byl padouch sebevětší.

Opět pohlédl na svého přítele Rolpha. I Thalesan měl na čele vrásky, a jeho mysl usilovně pracovala. V seveřanově mentalitě bylo asi ještě daleko více zakódováno vrhnout se zpoza závěsů do místnosti, rozsekat kohokoli, kdo by se odvážil postavit se mu do cesty a ukončit životní pouť tyrana, jehož vinou trpělo tolik nevinných lidí a zemřel přítel. Kalidor si vzpomněl na zraněnou Linn a ztratil poslední nátěr civilizace. Kývl na Rolpha a v následujícím okamžiku již oba vyběhli s válečným pokřikem na rtech a napřaženými zbraněmi napříč místností.....

Bylo pozdní odpoledne a šikmé, říjnové slunce zalévalo svými paprsky okna budov města Cardosu. Jako by i z počasí náhle opadla ona ponurost minulých dní. Po smrti svého pána, čaroděje Thimona byli jeho nohsledi bezbranní. Ti, kteří přežili masakr v královském paláci, byli pochytáni později vojskem, které opět sloužilo svému pravému pánu. Neunikl jediný. Kdo přežil, byl uvězněn a poslán na nucené práce v kamenolomech a podílel se tak na obnově města, k jehož poničení sám přispěl.

V jedné z honosnějších budov v srdci města bylo možno nalézt zajímavou společnost. Rolph se skláněl nad Linn a otíral jí z čela kapičky rosy. Přestože nebyla ještě zdaleka v pořádku, její zdravotní stav se o poznání zlepšil a dávno již byla mimo nebezpečí života. Pohlédla na Rolpha s příjemným úsměvem. Ve středu místnosti seděly u stolu další dvě osoby. Rolph se obrátil k Antoniovi: “A co hodláte podnikat nyní, Vaše Výsosti?” Vládce si přejel čerstvou jizvu na čele. “V první řadě musím dát do pořádku vše, co zde ti nezvaní hosté napáchali. Snížit daně, opravit město, přístav, a obnovit výrobu, obchod a styky s okolním světem. Prostředků nám zde naštěstí nechali dost,” s pobaveným úšklebkem prohrábl truhlici, jež ležela na stole a byla bohatě naplněna mincemi. “Poskytneme lidem možnost navrátit se do svých obydlí. Myslím, že jim dlužím hodně. Věřím, že se nám v dohledné době podaří uvést město do původního stavu. A co máte v úmyslu vy, Rolphe?” Mohutný seveřan si přisedl ke stolu. “Vyčkám zde spolu s Linn, až se její zdravotní stav zlepší natolik, aby byla schopna vyjet dále a potom spolu s ní opustíme město. Rádi bychom se vydali na východ do zemí Khitaje.” Thalesan se obrátil k Gorbinovi. “Kdy se bude konat pohřeb Marca a Kalidora, Excelence?” Gorbin měl v očích smutek a bolest.. “Zítra ráno za úsvitu. Budou pohřbeni se všemi poctami, jak se sluší na hrdiny, kteří zachránili naše město. Přestože jeden z nich byl zloděj a druhý vyvrženec naší církve. Dohlédnu na to, aby jejich jména nebyla nikdy zapomenuta.”